Centrum pro podporu integrovaného vzdělávání osob se zdravotním postižením

Zkušenosti a komentáře

Šedivá je teorie, zelený strom života :)

Budeme velmi rádi, když se s námi podělíte o vaše zkušenosti, případně komentáře nejen k problematice integrovaného vzdělávání, ale i k pořádaným akcím, dostupným materiálům apod. K odeslání prosím využijte kontaktní formulář nebo odešlete zprávu elektronickou poštou na e-mail centra.

Pokud jsou u příspěvků tématické ikonky, slouží k rychlejší orientaci pro ty, kteří hledají informace jen na určité téma.

Zkušenosti z integrace postižených v táborové činnosti

Autorka: Mgr. Jana Čekelová, ředitelka DDM

Dům dětí a mládeže Litovel

V roce 1998 jsme poprvé realizovali letní tábor v bývalém vojenském táboře ve Vidnavě – Malé Kraši. Tábor nám byl nabídnut k trvalému využívání a celý objekt nás zaujal svou polohou, prostředím, solidním vybavením, že jsme nabídku přijali. Věděli jsme, že se bude muset spousta věcí změnit, opravit, dovybavit, ale přesto jsme do toho šli. Vydatně nám přitom pomohly prostředky získané z grantu Olomouckého kraje OPOK 2003.

Po prvním táboře, který se mnou absolvovala bývalá kolegyně, nyní vychovatelka v ÚSP Vincentinum, jsme se rozhodly, že příště s sebou zkusíme vzít několik postižených dětí, takových, které jsou pohybově zdatné, komunikativní a s lehčí medikací. Od roku 1999, který byl pro nás všechny zkušební, už s námi jezdí Vincentinovští pravidelně. V táboře jsme udělali několik úprav na odstranění bariér a zjednodušení pohybu postižených po táboře a časem jsme si troufli vzít s sebou i vozíčkáře a vážněji postižené děti.

Oddíly jsou smíšené přibližně po 15 až 17 lidičkách a každý oddíl má dva dospělé vedoucí, z toho jeden je vychovatel z ÚSP, který zná dobře svoje svěřence a ví, co kdo zvládne. Téměř všechno se dělá společně, na překážku jsou pouze individuální nebo okamžitá indispozice. Přála bych vám vidět, jak je vozíčkář schopen jezdit po lese nebo potokem, když se najde (a najde se pokaždé) „přídavný lidský motor“, jak kluci „siláci“, které by člověk někdy nejraději zašlápl, dovedou být obětaví a něžní ke svým postiženým kamarádům, jak se dá i na vozíčku tančit, jak je schopen být autista aktivní a absolvovat kanadský dřevorubecký závod a jak se holky „fiflenky“ dokážou umazat a zapotit, když jde o to pomoc nebo když nechtějí zůstat pozadu nebo jak těžce zadrhávající dívenka zpívá i hodně těžké písně bez chybičky.

Je pravda, že organizačně zvládnout takovýto tábor je mnohem náročnější, než tábor běžný, kde jsou všichni vybaveni po fyzické, psychické i citové stránce podobně. Je třeba mít program nastaven tak, aby jej pochopili mentálně postižení a přitom zaujal a uspokojil i zdravé děti. Nesmí být příliš náročný fyzicky, ale musí splňovat nároky zdravých na pořádné vybití energie. Režim dne je zčásti individuální, handicapovaní potřebují častější a delší odpočinek. Osvědčily se nám programy zážitkové pedagogiky napasované vždy na téma, které děti zajímá a je přitažlivé: Hvězdná brána, Harry Potter, Spolu nás baví svět atd. Náročnost práce a zátěž vedoucích se dále zvyšuje, je-li přítomno více vážněji tělesně postižených, kteří jsou plně odkázáni na pomoc druhých. Věřte, nevěřte, péče o ně není jen na jejich asistentech. Vždycky se najdou nějaké oči, které sledují každé jejich hnutí, když se skutálejí z deky do trávy, a ruce vždy ochotné pomoci.

Z takového tábora jezdíme na rozdíl od dětí fyzicky a psychicky úplně vyčerpaní. Mnohokrát jsem uvažovala, jestli to za to vůbec stojí, takhle ze sebe vydávat všechno, ale únava opadne a zůstane „jen“ stopa pohlazení na srdíčku, spousta krásných fotografií a nedočkavých dotazů „Kdy příště?“. Časem se začaly dětem zdát roční mezery mezi tábory příliš dlouhé a tak jsme přidali tábory podzimní a zimní. Naše druhá základna v Cakově je bývalá vesnická škola bez možnosti bezbariérových úprav, takže s sebou bereme jen takové účastníky, kteří zvládnou pohyb po schodech. Tady se setkáváme pravidelně na podzim a na jaře.

Mnoha dětem však kamarádi z Vincentina chybí ještě víc a tak kromě dnů otevřených dveří a Mikulášského plesu se občas vypraví do Šternberka jen tak, podívat se. Je kouzelné sledovat, jak mládež a děti, podle některých škarohlídů zkažené, sobecké, líné a k ničemu, pomáhají, aniž by je o to kdokoliv žádal, jak se z kverulantů a posměváčků stávají empatičtí a vstřícní mladí lidé. To nestačí, tady je na místě označení „Lidé“. Na to L mají plné právo.

Nahoru

Je tady vůbec někdo normální?
(střípky z integrovaného letního tábora)

Autorka: Mgr. Jana Čekelová, ředitelka DDM

Dům dětí a mládeže Litovel

Ty bereš mentálně postižené na tábor s normálními dětmi? A jsi normální? Asi ne, soudě podle reakcí normálního okolí. Co na to říkají rodiče normálních dětí? Nic, jen ať děti vidí, zač je toho v životě loket.

Do autobusu nastoupilo 15 „dětí“ od 18 do 48 let z Vincentina, někteří s námi jedou už podruhé a těší se, jenom Bětka je trochu navztekaná, bylo jí v autobuse špatně. Vozíčkářka Zdenka jede poprvé, nevěděli jsme, jak to s vozíčkem zvládneme v přírodním terénu. V Litovli nastupuje dalších 21 dětí od sedmi do patnácti let z různých koutů okresu Olomouc.

Přijíždíme do tábora, Vincentinovští mají chatky v klidnější části tábora blíž k sociálnímu zázemí. Svoje vychovatelky mají na obou koncích řady chatek. Zdeničce na vozíku co nejdřív improvizujeme nájezd do chatky. Její asistent Mirek dostává příznačné označení „motor“. Pohyblivější děti mají chatky trochu dál, oba konce „jistí“ jejich oddíláci. Toto jediné oddělení dětí je jen proto, že Vincentinovští mají poněkud větší nároky na odpočinek.

Vyrážíme na cestu kolem světa. Každá ze tří výprav má 5 členů z Vincentina s vychovatelkou a 7 členů ostatních s oddílákem a instruktorem. Cestovatel musí být na takovou cestu pořádně odpočatý, motivuji děti k dodržení večerky, vyzývám je k ohleduplnosti k ostatním, ale je mi jasné po 25 letech na táborech, že se první den budou po táboře courat na záchod, do umývárny a na ošetřovnu nejmíň do půlnoci. Poradu k programu děláme v jídelně, kde je sice zima, ale je odtud vidět celý tábor. Čekáme první „cestovatele“, ale žádní nejsou. Jsou ty děti vůbec normální?

Jeden ze tří Kubíků vidí, že se Alenka trochu zamotala a jde k potoku. Normálně by takový osmiletý kluk ztropil povyk nebo se jí smál, ale Kuba utíká za Ivankou a vede ji zpátky. Je to normální reakce tak malého kluka, kterého nikdo přímo v tomto smyslu nepoučil?

Každé ráno mě pětadvacetiletý Roman kontroluje: „Janičko! Kde je moje Janička?“ Až mě najde, je spokojený. Když jedu na nákup, musím mu slíbit, že se určitě vrátím. Roman komentuje táborové ME ve fotbale do mikrofonu z pěstičky ve stylu Gaba Zelenaje. Hrají všichni včetně vozíčkové Zdeničky se svým motorem.

Zdravotní sestřička dostává jméno „léčivá Olinka“, poradí si totiž s každým bolením hlavy, bříška a dušičky. Ordinuje spolehlivé tablety - pangamin se spoustou vitamínů vyléčí všechno. Doopravdy. Úplně normálně.

Čtyřiadvacetiletá Janička je hluchoněmá. Má to v papírech a nikdo z dospěláků o tom nepochybuje. Kuba s Markem chorobopis nečetli, s Janičkou tráví spoustu času a než dorazíme do Asie, Janička říká 4 obyčejná a normální slova - máma, táta, ahoj a Jana.

Zdenička se zadrhla s vozíkem, nejde to tam, ani zpátky a „motor“ není v dohledu. Hned jsou tu čtvery ochotné ručky a vozík už zase poslouchá. Bylo by to v našem normálně lhostejném světě normální?

Autista Kája nemluví, ale sleduje všechno dění. Miluje provázky, dělá si na nich uzlíky. Blanka ho provázky pravidelně zásobuje. Teď našel provázek na vlajkovém stožáru, pracně ho rozvázal a vítězně si jej odnáší. Blanka se ptá, kde ho vzal a když jí to řeknu, zeptá se, jestli to vadí. Když slyší, že ne, zajímá se už jen o to, jestli měl ze své kořisti radost. Měl, smál se . Blanka docela normálně odpoví: „To je dobře, že?“

Mám v ruce provázek. Blanka se ptá, jestli ho nesu Kájovi. „Ne, Kája mi ho dal.“ Blanka na to: „Jak to, že ti dal provázek, mě ještě nikdy provázek nedal a to mu provázky nosím pořád.“

Roman komentuje průběh koncertu ve slavné budově Opery v Sydney. Bleskne fotoaparát, Roman se hrozně lekne a do komentáře vsune: „Já se bouřky nebojím, protože mám rýmu a kašel.“ Jeho odzbrojující logika nevyvolá mezi dětmi, které viděly jeho strach, salvy smíchu, spíš ocenění. Asi mají se strachem z bouřky svoje zkušenosti.

Koncert je v plném proudu, zpívají celé výpravy, trojice, dvojice i odvážní jednotlivci. Vozíčková Zdenička sklidila obrovský aplaus se svou písní Růžička, dokonce větší, než „tety“ Blanka a Jana, které přepracovaly, zapěly, zdramatizovaly (a kdovíco ještě) operní zpracování známé písně Lojza a Líza s jejich problematickým děravým vědrem.

Asie je země samých nej…, každá výprava se se svým nej… snaží o zápis do knihy táborových rekordů. Lenčin a Olinčin oddíl chystá nejmladší a nejživější Vidnavský most s nejkratší životností. Všichni už stojí připraveni ve studené vodě potoka, jenom Roman musí ještě čurat. Nikdo se nerozčiluje, že zdržuje. Roman totiž nesmí chybět, most by byl děravý.

V sobotu si přijíždí o den dřív pro sestry Barborku s malou Štěpánkou, která si každou chvilku zaslzela, ne proto, že by se jí stýskalo, jenom ji bolelo bříško, hlava, noha, oko nebo „tady. Štěpánka se kupodivu domů tak moc netěší a slzí zase: „Blbá pouť, tábor by byl lepší.“

Poslední večerní porada vedoucích, nálada je divná, ostatně jako vždy, když tábor končí, jen trochu jinak. Chci je trochu povzbudit, naznačit, že pojedeme příští rok zase všichni spolu a žádám o nápady jaké téma dát táboru příští rok. Smutek je takový, že nápady nejsou. „Však ty to vymyslíš nejlíp.“ Vedoucí se shodují pouze v tom, že osm dní je příliš málo na to, co chceme stihnout. Jenže mně už za těch pětadvacet let táborů dochází inspirace. Každý rok si dáváme laťku o kousek výš. Jednou jsme s Blankou uvažovaly o tom, proč každý rok pracně vymýšlíme nový program, když s námi stejné děti jezdí maximálně 7 let a mohly bychom klidně témata opakovat. Došly jsme k názoru, že i kdybychom to vymyslely líp, stejně bychom nostalgicky vzpomínaly, jaké to bylo tenkrát, protože nejen v dětech zanechává hezký zážitek hlubokou stopu. A navíc, koho by to bavilo, opakovat se? Asi nejsme normální, když si takhle každoročně přiděláváme spoustu práce. Myslíte, že jsme normální?

Poslední den tábora. Vyhodnocujeme tábor i jednotlivé cestovatele, není nikdo, kdo by se nevyznamenal nějakým velkým činem, pro každého se najde maličkost za odměnu. Balíme si věci, brečí děti, vedoucí i obloha. Nejvíc brečí vozíčková Zdenička i její sedmnáctiletý motor. Nechte toho, vždyť se sejdem příští léto.

Tenhle tábor byl tak bez problémů a s tak fantasticky praštěným obsazením, že asi nebyl tak docela normální. Ještě se divíte, že se nám nechtělo z tohohle nenormálního tábora do toho „normálního“ života?

Nahoru

Prázdninová škola s Harry Potterem

Autorka: Mgr. Jana Čekelová, ředitelka DDM

Dům dětí a mládeže Litovel

Letos již šesté léto trávené ve Vidnavě a popáté s integrací postižených dětí z Vincentina ve Šternberku proběhlo ve znamení literárního hitu autorky paní J.J.Rowlingové Harry Potter.

Některé děti přijely vyzbrojeny dokonalou znalostí filmů i knih, takže už krátce po příjezdu jsme věděli, že Hermiona je převlečená za Lucku Svobodovou a odhalení Draco Malfoye netrvalo dlouho. Celý tábor se děl v duchu kouzel a dobrodružství. Turnaj v trochu upraveném Famfrpálu probíhal denně. Hráčů i míčů bylo přesně podle pravidel, změna byla jen v tom, že potlouky ovládali instruktoři a zlatonka nelétala, ale schovávala se a hledaly ji děti z Vincentina, aby si taky užily.

Během školního poháru dostávali všichni body za všechno, co se jim povedlo, za znalosti z příběhů, za pomoc druhým, za pořádek. Body se sčítaly pro celý oddíl, pardon, pro celou kolej. Za prohřešky proti školnímu řádu zase body ubývaly.

Ohnivý pohár v čarodějnických soutěžích byl skvostný. Vymýšlela a předváděla se kouzla na proměnu z něčeho na něco jiného, očarovávaly se předměty a lidé a všechna kouzla vyvolala salvy smíchu. Děti proměněné v žáby skutečně zezelenaly, skákaly a kvákaly. Kouzelné lektvary měly kouzelné vůně a barvy, byly kouzelně zabaleny a kouzelně popsány.

Soutěž v získávání dračího vejce zpod dračice se trochu zvrtla, takže někteří nejurputnější dobyvatelé byli diskvalifikováni a soutěž nakonec anulována. Hledání kamene mudrců bylo náročné a projít celou trasu přes Ďáblovo osidlo, kolem spícího trolla, vyhrát utkání v kouzelnickém šachu, vyprostit klíč a uhodnout, která ze sedmi lahviček s tekutinami je ta pravá a nakonec najít kámen u velmi přesvědčivého Voldemorta. Kámen nosil vždycky půl dne některý z dospěláků a kámen ho nutil dělat něco, co normálně nedělá. Úkolem za body bylo přijít na to, kdo má kámen u sebe a co dělá divného. Všichni ale na táboře děláme věci, které by nám jinde neprošly, takže uhodnout kdo, co a proč, bylo někdy moc těžké.

Soubojnický klub byl ve znamení nejrůznějších soutěží. Hrály se šachy, piškvorky, slovní souboje, vědomostní soutěže, sportovní hry a turnaje a každý se mohl přihlásit, kam chtěl. Jestli si někdo myslí, že některé soutěže byly pro postižené a jiné pro zdravé, velmi se plete. Přebornicí ve stolním tenise byla Maruška (s Dawnovým syndromem), nejlepší bavič a komentátor zase Románek (po dětské mozkové obrně). Nejrychlejším hledačem zlatonky se ukázala být Zdenička na vozíčku.

Největší kouzelnické svátky Vánoce a Halloween byly kouzelně naladěny a přesně v duchu knihy měli skřítci volno a slavnostní večeři připravovali profesoři se svými pomocníky. Vrcholem byl slavnostní ples s průvodem, na který si každý připravil vlastnoručně kostým a když si někdo netroufl, pomoc se vždycky našla.

Dvanáct dnů se přehouplo jako nic a najednou nám všem bylo jako Harrymu, když se měl vracet do všedního světa. I slzičky ukáply. Jezdíme spolu i s Vincentinovskými už spoustu let a během roku jezdí do Vincentina všelijací malí i velcí návštěvníci. Ale nic se neděje, rok uteče jako voda a máme tady další prázdniny. Šušká se něco o dobrodružné výpravě s prstenem moci tajemnou Středozemí. Zachráníme ji spolu s Frodo Pytlíkem?